Maroko 2010

Egon Kulhánek („otec" celého připravovaného projektu J), Petr Malásek (motorkář), Václav Noid Bárta (motorkář) a Lou Fanánek Hagen se setkávají na prvním společném tréninku pro připravovaný trip do Maroka. Milan Holý (Enduroškola) je má nedaleko od Prahy dva dny učit některým dovednostem, bez kterých se na cestě neobejdou, kromě jízdních zásad třeba i poskytování první pomoci.

Kdo však mohl tušit, že hned po společném obědě se taková dovednost hodí. Egon si při neškodně vypadajícím pádu v terénu láme levou nohu, resp. mu ji láme motorka, pod níž mu noha při pádu zůstala. Následuje příjezd záchranky, odvoz do nemocnice a ještě večer operace. Kotník je naštěstí v pořádku, ale kosti nad ním jsou obohaceny o 18 titanových šroubů a 2 destičky.

Zbytek týmu zvažuje odložení první cesty za dobrodružstvím, nabitý kalendář všech je však proti. Egon se po poradě s lékaři rozhoduje, že pojede v doprovodném vozidle (srdce motorkáře pláče) a trip se uskuteční v původně plánovaném termínu. Ostatní dále se zvýšenou ostražitostí dokončují druhý den Enduroškoly.

Vydáváme se na další trénink, tentokrát dál od Prahy. Celou cestu prší, do Jizerek doráží všichni po vlastní ose totálně promočení. Leon Matras (kamera, Taurus film) cestou zabloudí a doráží o několik hodin za ostatními.

Petr Malásek u oběda oznamuje týmu svou rezignaci, do Maroka s námi nepojede. Všichni jej přemlouvají, marně. Odpoledne odjíždí zpátky do Prahy. Ostatní trénují výměny gum, ovládání navigací apod., druhý den se jezdí a trénují průjezdy některými extrémními terény.

Všechny vede Marin Macek, enduro závodník a několikanásobný úspěšný účastník Rallye Paříž – Dakar. Rádiová komunikace mezi motorkáři a doprovodnými vozy trochu zlobí, zkoušíme její možnosti pro naší africkou cestu, snad do té doby „vychytáme mouchy". Nejvíc se baví Fanánek s Noidem, vyprávějící si rovnou do helmy své prožitky z jízdy. Celý tým se tmelí, za pár dní do něj ještě přibude Martin Zounar a už budeme kompletní.

Tiskovou konferencí v montážním středisku Sherlog, generálního partnera projektu, byl odstartován finální odpočet před startem expedice Moto cestou necestou – Maroko 2010. Martin Zounar našel adresu s lehkou navigační dopomocí, v Maroku to bude asi trošku honička!

Producent Egon Kulhánek na začátku poděkoval partnerům, kamarádům apod. a představil celou výpravu. Předvedli jsme motorky, čtyřkolku a doprovodná expediční vozidla, Tomáš Kocanda popsal plánovanou trasu a Fanánek s Martinem vysvětlili, proč se k výpravě připojí až 20.6. v Marakéši (jeden koncertuje, druhý griluje, obojí pod smlouvou, takže povinnost ☹).

Tiskovka se nesla v lehkém tónu (co na fotografiích neuvidíte, je symbolický premiérový expediční přípitek moravským národním lihovým nápojem ☺) za velké pozornosti médií (taky jsme je „donavigovali"). Díky! Odjezd „strojů" se kvapem blíží, v sobotu ráno už frčí směr Malaga! A v úterý 15.6. ráno pak odlétá z Prahy hlavní část týmu (až na výše dva jmenované) - expedice může začít!

Cestovní horečka stoupá, nervozita vrcholí. I tak se dá mluvit o dnech mezi tiskovou konferencí a odjezdem konvoje aut s kompletní bagáží a stroji dolů, na jih Evropy. Ještě se na poslední chvíli opravují a upravují 2 motorky, ve středu Martin absolvuje závěrečnou „expresní Enduroškolu".

Všichni sháníme téměř v hodině dvanácté potřebné maličkosti, přitom seznam na privátním webovém fóru visí už skoro 2 měsíce a stále se aktualizuje (teda pokud se tam už umí všichni dostat)! Motorkáři „ohrnují nos" nad některým „mastňáckým" vybavením doprovodného týmu, ale všichni to berou s úsměvem. Hlavně mít dost tekuté prevence a léků na „řídký případ s hustým běháním"!

Většina bagáže je už od úterý připravena, ještě chybí Martinova. Ten si v pátek přivstal a všechny jeho věci jsou už také na místě. Radek se hroutí: „Potřebujeme ještě jedno auto, nevejdeme se!". My ostatní ho uklidňujeme a předvádíme, jak úsporně si umíme zabalit. Stejně, nebýt masivních zahrádek, opravdu se nevejdeme!

Kromě bagáže vezeme i kanystry na naftu, benzín, vodu, náhradní pneu a hromadu dalšího. Nejdůležitější náklad, motorky a quad, kurtujeme na přívěs, je to docela oříšek, ale nic není nemožné. Kocík (Tomáš Kocanda) balí jako poslední, v pátek v noci. Hotovo! Tak a v sobotu 12. června ráno odjezd směr Malaga (ve složení Radek Vinařský, Petr Dráždík + 2 spřátelení řidiči, kteří se z Malagy hned vrátí letecky do Prahy)! Šťastnou cestu a na viděnou v úterý!

Tak a je to tady! Letící část expedice Moto cestou necestou – Maroko 2010 se schází na ruzyňském letišti. Logisticky jde trošku o zmatek – Egon čeká doma, že pro něj přijede Kocík, ten zase, že pro něj přijede Egon. Nakonec to vyřeší, což znamená jen 15 minut zpoždění proti plánovanému srazu. Havel Parkán (kamera) je vzorňák, už čeká u „check inu“, za ním v závěsu přijíždí Leon a já (Tomáš M.). Vašek Noid na sebe nechává trošku čekat, no jo, umělec! Před cestou nás ještě čeká nezbytné občerstvení před stojánkou (nezdokumentováno, žádný pivovar nás nesponzoruje), letadlo má na odletu půl hodiny zpoždění (ve Francii, nad níž budeme přelétat, stávkují pracovníci letového provozu), takže je času dost. Konečně usedáme na palubě Boeingu 737 a vydáváme se vzduchem za kolegy, kteří už v neděli v podvečer dorazili do Malagy s moto a vozovým parkem. Čeká nás 3,5 hodiny letu, tak si přejme „Šťastný let!“.

V úterý 15. června startujme expedici, na níž jsme se připravovali víc jak půl roku. Po pátečním balení do dvou doprovodných aut, včetně naložení motorek a čtyřkolky na vlek, jsme se ráno sešli na Ruzyni. Sraz byl v 8.00 hod., takže krátce před devátou se zdáme býti kompletní. Hurá do letadla! Škoda, že se nám stávkující letecký personál ve Francii postaral o půlhodinové zpoždění. Konečně odlétáme a ještě netušíme, co nás čeká na letišti Malaga. Po vystoupení z letadla se nám Španělé postarají o hru na schovávanou. Schovali nám východ z letiště. Nejen nám, ale celému letadlu! Před letištěm čekají Radek s Petrem s našimi doprovodnými landcruisery, vyrážíme pro motorky a čtyřkolku. A pak už po vlastní ose co nejblíže k trajektu přes Gibraltarský průliv. Trošku nás zlobí komunikace s navigacemi, ale chyba určitě není v nich. Večer kupujeme lístky na trajekt a odjíždíme přespat do kempu. Pár navigačních vychytávek nás opět trošku povozilo po Španělsku, až konečně ve 22.00 hod. dorážíme do Campingu Rio Jara. Popereme se stany a moskytiérami a rychle spát. Ráno v 6.00 budíček a v 8.00 už budeme naloděni na trajektu. Čeká nás Afrika.

Druhý den dobrodružství Moto cestou necestou – Maroko 2010 – dnes pouze fotograficky, únava je veliká, čas pokročilý, na písmenka se zážitky souhrnně se těšte společně se zítřejší reportáží!

Včera, ve středu 16. června, nás čekala trasa ze Španělska do Maroka, to znamená konečně přesun z Evropy do Afriky. Museli jsme vstávat brzy ráno, abychom se dostali na trajekt. Dokonce jsme dorazili včas a po rychlém nalodění jsme přepluli na druhou stranu Gibraltaru. Tam přišlo první, tak trochu očekávané, zdržení. Ač jsme byli z domova připraveni na všechny administrativní překážky, čekali jsme na celnici přibližně dvě hodiny. Obstrukce, které na nás, nás všechny turisty, kteří jedou do Maroka, čekají, jsou neuvěřitelné. Nicméně i díky dobré náladě v celé partě jsme vše přestáli bez úhony a čekala nás vytoužená cesta do Maroka…

Ujeli jsme po Maroku přibližně 420 km. Podle původního plánu jsme chtěli dojet do Mideltu, což se nakonec nepodařilo, takže jsme museli bivakovat v nadmořské výšce 1972 metrů při teplotě 13 stupňů Celsia. První setkání s marockou nocí pod hvězdami dopadlo skvěle.

Ráno, tedy dnes 17. června, jsme vyrazili do Mideltu, kde jsme si dali pozdní snídani a časný oběd. Nemohli jsme neochutnat proslulou arabskou specialitu Tajine.

Tajine jsou v podstatě dva pojmy – typ hrnce a jídlo. Tajine je speciální keramický hrnec s kónickou pokličkou. Používá se na přípravu pomalu dušených pokrmů. A dle jednotlivých národů i oblastí se pak rozlišuje název tohoto pokrmu – tajine z Maroka, Alžíru nebo Tunisu. V marocké podobě jde pak o všemožnou zeleninu dušenou spolu s jehněčím či, jako v našem případě, skopovým masem nad dřevěným uhlím. Bylo to výborné, úžasné, celá expedice se výborně najedla. Můžeme vřele doporučit.

Po snídani nás konečně čekala cesta do hlubin údolí pohoří jménem Atlas. Tam na nás hned čekalo první, ale ne nečekané, „překvapení“. Od té doby, co jedeme Atlasem, jsme bez signálu, a proto voláme a píšeme tuto reportáž pomocí satelitního telefonu.

V tuto chvíli bivakujeme v nádherném a klidném místě. Při zakládání tábora jsme se snažili nebýt viděni, abychom se vyhnuli setkání s případným nebezpečím ze zálohy. Co se ovšem nestalo. Asi po hodině nás překvapila skupinka berberských dětí a začal se projevovat obrovský talent místních obyvatel, schopnost zobchodovat možnost se vyfotografovat, poradit cestu a ostatně cokoliv za úplatu ve formě cigaret, bonbonů a peněz.

Všichni jsou v pořádku a všichni jsou poměrně dost unavení. Toto byl třetí den, co jsme na cestě bez jiné možnosti než je bivak. Ale všichni to berou sportovně. Jsme přeci dobrodruzi z Česka. A myslím si, že bivak je veliké lákadlo i pro případné turisty do Afriky a do Maroka jako takového.

Co se týče techniky, je všechna v pořádku, motorky jsou v pořádku. Jediná závada se stala až teď večer, když jsme přijížděli na místo, kde bivakujeme. Jedno z doprovodných aut prorazilo gumu, ale i to jsme opravili, takže v tuto chvíli jsme na nejlepší cestě brzy ráno pokračovat dál.

Včera jsme poslali fotky, dneska, na druhou stranu, díky tomu, že nejsme připojeni, můžeme podat jen textové informace. Ale mohu vás ubezpečit, že neleníme a ty dnešní, nádherné fotografie vám zprostředkujeme, jakmile budeme opět připojeni. Opravdu se máte na co těšit.

Tomáš Matějovský

Ranní vstávání v "luxusním" aubergu uprostřed náhorní planiny před Mideltem probíhalo typicky marocky - někteří stihli uvařit čaj, většina z účastníků výpravy ještě neměla zažité postupy rychlého balení a když Radek zavelel "za osm minut odjíždíme", nastala panika a horečné shánění věcí po trávníku a cpaní spacáků do děsně malých obalů apod. Každý den to bude lepší a lepší - to už známe z minulosti a člověk začne dělat věci efektivně a nezdržovat se. Berberští majitelé nebo provozovatelé toho aubergu byli někde pryč a platili jsme hluchoněmému uklízeči - domluva tradičně psaním a škrtáním čísel na papírku.

Midelt jsme poctili nutnou návštěvou spojenou s obědem - vybrali jsme pochopitelně tu restauraci, kde neměli naháněče. Protože jsme spojili snídani s obědem a měli velké oči, objednali jsme dvě celá kuřata na grilu, spousty marockého salátu (jemně sekaná cibule a rajčata) s chlebem (něco jako pita) a na závěr šest "tažín". U toho je potřeba se trošku zastavit, protože tažin (psáno tajine) je téměř marockým kulinářským symbolem. Jde o kameninovou misku s kónickou pokličkou, která se roztopí na dřevěném uhlí a ve které se částečně dusí a částečně peče zeleninová směs, obložená kolem pár kousků masa (obvykle jehněčího) a kořeněná šafránem.

Je to úžasná dobrota a neochutnat tajine bych považoval za doslova trestné (a z naší výpravy bohužel někteří účastníci mají zatím obavy a neznámá jídla ignorují a jedí raději hranolky). Tak za 75Kč jsme dali neskutečné hody a když i Noid odmítl další čtvrtku kuřete, bylo jasné, že by to chtělo siestu pod stromem. Místo toho nás za městem čekala dešťová přeháňka, kterou jsem zahnal osvědčeným způsobem - že jsem se pracně obléknul do goretexu, takže za pět minut svítilo sluníčko a po dešti nebylo památky. Bohužel místo offroadu nás na odbočce do hor čekala nová asfaltka. Zklamání trvalo asi hodinu, než jsme dojeli do jedné z vesniček a zabloudili přesně ve stejném místě, kde jsme se s kamarády před šesti lety ptali místních na cestu. Nevěřil bych, že se dostaneme na to samé místo ale stalo se. Silnici vystřídal tradiční "offroad" - blátivá cesta mezi políčky, plná kamení a slepými odbočkami. Auta jela výrazně pomaleji, než jsme čekali ale o to víc času jsme měli na zastávkách fotit a užívat si krajinu. Vašek jel perfektně - s celkem naloženou motorkou (v kufrech a rolce si veze všechno své vybavení a v autě nemá nic) jel na F800GS, které vůbec nezná v offroadu perfektně. Trošku si jen postěžoval na průběh výkonu resp. kroutícího momentu, před odjezdem jsme změnili přední rozetu a přišel o trošku výkonu aby motorka nebyla tak ostrá. Poučení pro příště. Moje 1150GS jela zatím dobře, se sériovou má pravda společného jen málo ale zase poprvé jedu s kufry a je to docel a znát, protože vyvážení bylo dělané na jízdu úplně nalehko. Přední tlumiče mají sice zdvih 30cm ale jsou měkké a při zátěži vzadu jsou mírně nestabilní. Při každém nárazu na kamení nebo přejezdech různých děr ale děkuji, že je mám - proti 19" sériovému přednímu kolu se standardním podvozkem je to neskutečný rozdíl.

Offroad jsme si užili a při západu slunce našli solidní místo na bivak - ve vyschlém vádí (takový žleb) vedle berberského hřbitova. Stavbu bivaku zpřestřilo proražené kolo jedné z Toyot. Většina týmu se vrhla na nejrůznější vařiče (tradiční spory jestli je lepší plyn nebo benzín...) a přípravu lahůdek typu "kuře na kari" nebo "špagety s boloňskou omáčkou apod. Zajímavé je, že většina jídel v prášku chutná stejně. Já osobně preferuji jídla bez konzervantů, které dělá jedna německá firma už někdy od třicátých let a zapíjená domácí slivovicí, vytvoří v žaludku opravdovou pohodu. Ráno jsme bez budíku vstávali všichni přibližně stejně - spali jsme jen v moskytiérách (s podlážkou, takže nahradily stan) a sluníčko do obličeje působí lépe než nějaký alarm. V sedm jsme již balili a o půl osmé byli na cestě. Podle amatérské mapy v GPS nás čekal asi 250km přejezd po silnici na začátek hezkého offroadu u skály Cathedrale des Roches. Už druhý den jsme se pohybovali stále nad 2000m nad mořem vrcholem dnešní cesty bylo asi 2530m a bylo celkem chladno. Natočili jsme pár záběrů s průjezdů kolem kamery s vědomím, že máme spousty času. Jak to ale v Maroku (nejen) bývá - všechno bylo jinak. Silnici vzápětí vystřídal hardcore offroad - najeli jsme na track s Noidem a po asi dvou kilometrech bylo jasné, že tudy auta neprojedou ani náhodou. Naštěstí jsme na GPS našli alternativní objížďku, která ale stejně přešla do šotoliny a ta se změnila v pistu plnou ostrého kamení, kde evidentně dlouho nikdo autem nejel. Průjezdné to ale bylo, ovšem maximální rychlostí 20km/h pro auta. Pro nás to znamenalo chvíli jet, čekat, chvíli jet a zase čekat atd. Trasa ale byla úžasná a moc jsme si to užívali - zejména průjezd nad nádherným kaňonem, kde jsem zjistil že Vašek nesnáší výšky - když jsme fotili na vysutém kameni nad propastí tak málem zešílel.

Prostě nádhera a cestovatelský ráj - nejsem si úplně jistý, jestli totéž mohou říct posádky aut :) Na závěr offroadu nás po opravdu náročnějším výjezdu (na našich pneumatikách asi maximum co šlo dát) nás ale namísto šotoliny čekala čerstvá asfaltka. Paráda. Vzápětí přišlo pár úžasných výhledů, které zlepšily náladu a skvělé serpentiny z 2500m do asi 1000m nad mořem. Bohužel v každé zatáčce tradičně štěrk nebo písek a museli jsme jet opatrně. Naštěstí šance, že by něco jelo v protisměru, byla téměř nulová - pokud nepočítáme srážky s kozou nebo ovcí. Ve vesnici, která se čte "enerži" nás místní provozovatel ambulance upozornil, že náš záměr dojet k hoře Cathedrale je nemožný, protože tam voda strhla břehy a cesta je neprůjezdná. Nevěřili jsme mu a jeli asi 10km krásným offroadem v údolí celkem divoké řeky (na to, že je červen) až na místo, kde už to bylo téměř trialové. Bohužel dál pokračovaly jen samostatné kameny v řece a asi půl kilometru dál nesjízdný výjezd do strženého břehu. Na motorkách bychom to možná s vypětím všech sil (a s pomocí ostatních) dali ale auta bez navijáků ani náhodou. Takže otočka, trial zpět a návrat potupně kolem domorodce (víte jak se berbersky řekne "vždyť jsem vám to říkal, že to nejde projet") zpátky na hřeben a asi 150km silničkami plnými štěrku a kombinovanými s šotolinou (přímo proti zapadajícímu slunci výživná záležitost) někam k jezeru Ouidane. Ke Cathedrale to bylo asi jen 40km ale na opačnou stranu nás zlákala reklama na auberg vzdálený 10km a v noci jsme zvolili pohodlí a jídlo. Po třech nocích v bivaku bez hygieny si zasloužíme trošku komfortu a byli jsme po zásluze potrestáni - jídlo bylo nic moc a voda neteče :)

Ještě poznámka k vybavení - jedeme přední pneumatiky Michelin Desert (nic lepšího se na takové ježdění nedělá) a zadní máme cestovatelské TKC na F800GS a nové Mitas E10 na mé 1150. Zatím proti nim nemám námitek - snad jen že trošku ustřelují na mokru ale uvidíme - po 1000km to není žádná zkouška. Navigujeme pomocí GPS - máme motorkářské Garminy Zumo 660 (softwarově upravené a připravené pro adventure cestování - tj včetně mapových podkladů), v autech autonavigace stejného výrobce (to byla chyba - měli jsme mít všichni stejné modely, mnohokrát jsme potřebovali nějaké offroad funkce, které autonavigace nemá - poučení pro příště) a máme i dvě záložní (nenahraditelné) staré přístroje Garmin GPSMAP, které jsou sice příšerně neergonomické a těžkopádné na ovládání ale mají funkce, o kterých se moderním navigacím může jen zdát. Protože Fanánek jí má také, budeme mít později celkem tři tyhle krásné staré kousky.

Ovšem moderní Zumo zatím funguje na jedničku a kromě displeje, který na sluníčku staré GPSMAP nemůže konkurovat (má nedotykový translucentní displej), i na takové cestě v Maroku odvádí skvělou práci. Oblečení jsme v nové generaci motorkářského textilu finské firmy Rukka. Mnoho lidí se diví, proč máme černé věci do Afriky ale je to tím, že tento materiál z řady Airpower (model Airoad) funguje tak, jako bychom byli oblečení v síťovaném tričku. Je to neuvěřitelné ale ani ve 36C v offroadu necítím tradiční potoky potu nebo horko. To je skvělá věc, neuvěřitelně to funguje a zvyšuje to pohodlí pří jízdě. Goretexové vložky používáme jakmile jde teplota ke 20C, to už je v tomhle oblečení celkem chladno. Komunikujeme pomocí bluetooth sad v přilbách (interphone) - občas si s Vaškem povídáme napřímo - helma s helmou na uzavřeném kanálu, kdy oba mluví a poslouchají současně, Vašek na silnici poslouchá MP3 z GPSky a já komunikuji s auty pomocí bluetoothové vysílačky v PMR pásmu. Na jiném kanálu se baví filmaři. Celé to vydrží od rána do večera bez nabíjení, což je překvapivé - protože kecáme pořád. Dnes mi filmaři dali malou HD kameru na řídítka a tak jsem chvíli natáčel za jízdy (po silnici) a uvidíme, jaké záběry z toho budou. Vedle mě teď sedí kameraman a střihač Leon Matras a tady v aubergu pod stanovou plachtou stříhá sestřih z dnešního dne, který asi půjde na iDnes ještě v noci. Stejně tak za chvílí odchází vzduchem i fotky od Tomáše Matějovského. Takže dnes po 319km a celkově po 1100km můžeme hlásit, že děláme co můžeme aby se natáčení povedlo a byl z toho zajímavý materiál, který přiblíží dálkové cestování na motorkách a tuhle krásnou zemi našim divákům, kteří o adventure moto cestování nevědí nic. Minimálně jednoho jsme už přesvědčili - Vašek dneska prohlásil, že jinou motorku než velké enduro už nechce a že ho silnici nebaví a offroad si doslova užívá a nechápe, proč vůbec lidi po silnici jezdí, když šotolina a kamení jsou tak krásné :)

Autor: Tomáš Kocanda

Akční porada, která se protáhla do téměř ranních hodin, přinesla rozhodnutí o drobných změnách trasy - protože přetížená auta nemůžou v kamenitém terénu jet rychleji než nějakých 30km/h a díky natáčení, přípravě záběrů a následném balení techniky, filmařů a čekání s tím spojeným - není průměrná rychlost moc velká ani na silnici, museli jsme upravit trasu závěrečných dnů tak, aby to bylo realisticky zvládnutelné. Navíc při prvních dnech jsme zjistili, že čtyřkolka sice asi jede 110km/h ale tankuje se do ní každých 200km a nemělo smysl počítat s tím, že bychom takto zvládli 700km etapu, kterou jsme plánovali na závěr (což motorky samotné zvládnou i tady v Maroku).

Protože jedním z nejdůležitějších cílů naší výpravy je natáčení televizního pořadu (cestopis s prvky reality show - asi šestidílný televizní seriál), musíme se přizpůsobovat požadavkům produkce a nemůžeme si jen tak jezdit kde a kdy se nám zachce. Na začátku s tím byly určité spory, my bychom chtěli jezdit co nejvíc, dávat pořádné offroady a co nejvíc spát v horách apod. Jenže tým v autech to vidí trošku jinak - mají své úkoly a jedním z nich je dovézt auta v pořádku do cíle a nerozbít je někde na prvních kamenech a přivézt kvalitní materiál v televizní kvalitě, což obnáší tolik starostí, že si to amatérský kameraman vůbec neumí představit. Natáčíme na dvě kamery plus několik dalších včetně kamery na motorce, ručních kamer na natáčení rozhovorů a vizitek apod. Postavit vše a domluvit na jeden jediný průjezd trvá třeba 15 minut a zabalit to to samé.

Ovšem bez toho není možné udělat pořad, který televize odvysílá a pokud víme, v plné televizní kvalitě u nás nic podobného nevzniklo. Nikdo z filmařů nevěděl nic o adventure cestování a začínají se do toho dostávat a my se učíme trpělivosti a spolupráci na natáčení a myslím, že se to hodně zlepšilo a táhneme za jeden provaz. Myslím si, že je to důležité zdůraznit, že nejde o nějakou dovolenou nebo projížďku ale o normální práci a to je hlavní rozdíl oproti našim cestám v minulosti, kde jsme neměli časový plán, který musíme splnit a jasně dané úkoly na natáčení, které prostě musíme natočit a bez kterých by cestopis nebyl cestopisem. Času je strašně málo a opravdu to je perná práce - i když jen čekáme na pokyn že můžeme jet, že jsou kamery připravené. Když je teplota nad 30°C, je jakékoliv čekání v motorkářském oblečení nepříjemné. To samé opakované záběry, které se nepovedly apod. Zkrátka je potřeba počítat nejméně s dvojnásobně dlouhým časem a to znamená, že časový plán, který počítal s velkými rezervami, je úplně špatný a denně jsme byli v sedle 12-14 hodin a dojížděli za tmy a bylo to dost stresové, protože jsme hledali bivaky potmě atd.

Takže dnes jsme se rozdělili na dva týmy. Jeden landcruiser jel natáčet marocké reálie - cestovatelské záběry, které jsou potřeba pro cestopis a druhé auto počkalo až si ráno uděláme servis na motorkách (běžná údržba - dojížděli jsme za tmy a nešlo to večer) a kolem osmé jsme vyráželi na spojovací přejezd k plánovanému offroadu kolem skalního masivu Cathedrale des Roches, který byl asi dvě hodiny jízdy daleko. Cestou jsme přejeli lanový most, což zaujalo filmaře a filmař následně zaujal hlídače na druhé straně mostu, který ucítil šanci prokázat svou důležitost a museli jsme se prokazovat povolením natáčet (které stejně asi neplatí pro natáčení v blízkosti mostu. Nicméně krabička cigaret pomohla jako obvykle a hlídač dělal, že se dívá jinam a bylo po problému. Ovšem i taková drobnost znamená ztrátu půlhodiny, kterých fakt není nazbyt. Od mostu vede asi 30km krásných serpentin do hor, takže jsme opět nastoupali přes 2000mnm a dojeli do vesničky Tilougguit těsně pod La Cathedrale, kde probíhal sobotní trh. Cesta byla naprosto zablokovaná trhovci, tak jsme nechali motorky uprostřed davu lidí a šli si projít tržiště a okouknout možnost objezdu jinudy. Kameraman Havel nás natáčel ruční kamerou, což zaujalo místního policajta, který začal prudit a než se prokázalo povolení k natáčení (které pochopitelně máme), stačili jsme si projít tržiště a prohlédnout si zajímavosti - například výběr kvalitních MC kazet s marockou hudbou s umělci, kteří ze všeho nejvíc připomínali radikální vůdce ze středního východu (podle obalů). Hezká byla i nabídka srpů nebo bot ve stylu druhé poloviny 19 století ve střední Evropě. Největší pecka nás ale čekala na druhé straně tržiště (trh vlastně zabral celou hlavní cestu přes vesnici) - kde se na stáncích prodávalo maso.

Kameraman změnil barvu, když viděl pod stoly poházené uřezané zvířecí hlavy a čištění střev nožem, kterým trhovec odstranil doslova kus výkalů ze stolu a nůž olíznul. Asi mají jiné chutě. Naštěstí zbytek týmu dohodnul s policajtem průjezd částí trhu, kterou místní vyklidili, takže jsme měli volnou cestu a ke značnému pobavení místních jsme slavnostně projeli a vypadli z vesnice na krásnou šotolinovou cestu do hor, která nás finálně dovezla až pod skálu, kde jsme chvíli povídali s partičkou místních, kteří si tam vyjeli na výlet s nějakou kopií Jeepu Willis vyzdobeném obrázky velbloudů. Byli příjemní a kecali jsme s nimi (jeden mluvil anglicky) asi 20 minut, než dorazilo auto. Na tenhle styl ježdění jsme si už zvykli - prostě motorky jsou všude napřed a máme možnost fotit nebo povídat s berbery, rozdávat propisky a bonbony (nebo cigarety) a prostě trávit čas, než dorazí auta, která jsou o to pomalejší, čím těžší offroad jedeme. Každopádně je vidět rozdíl v průměrných rychlostech a vůbec průjezdnosti motorek a aut - je to nesrovnatelné a pochopitelně to platí i pro předjíždění a průjezdy městy atd. Přesvědčili jsme je, že pojedeme kolem skály do hor, kde jsou krásné výhledy a možnosti natáčení. Během jednoho sjezdu se Vaškovi povedlo namotat špatně přidělanou goretexovou vložku do bundy na zadní rozetu. Kolo šlo do smyku, ale Vašek to bravurně ustál (jeli jsme kolem 60km/h). Dvacet minut jsme vyndávali totálně zasekanou vložku z řetězu a kolečka ale skončilo to vlastně dobře, protože zastavil nad slušným srázem nad řekou a nechybělo moc a byla by to mnohem horší situace. Vyjeli jsme asi 20km prakticky až nad Cathedrale des Roches a zkoušeli přesvědčit PR manažera a řidiče Toyoty, že bychom mohli pokračovat asi 80km offroadem do Demnate a výrazně si ušetřit čas. Nesetkalo se to s pochopením, protože úkol zněl natočit záběry a vrátit se s nepoškozeným autem i protagonisty do cíle dnešní etapy - na farmu uprostřed olivových hájů, kterou provozuje jedna sympatická Češka s přítelem, marockým tuaregem a kde jsme měli domluvené ubytování. Bylo to asi 200km daleko, přes další masiv plný serpentin, takže nejméně 4 hodiny jízdy. Drtili jsme to, jak to šlo a vypadalo to, že přijedeme výjimečně za světla. Ovšem jak to bývá (u nás téměř pravidlem) - všechno naplánované Maroko změní. Asi 70km před cílem dostal Noid žihadlo od včely přímo do čela. Našla si mrška místo mezi MX brýlemi a krajem helmy - což je asi tak centimetr místa. Bohužel Vašek je na včelí žihadlo alergický a během 15 minut začal otékat. Dostal tři Zyrtecy a potíral si místo Fenystilem ale moc to nepomáhalo. Ke všemu ještě Toyotě praskla pravá zadní pneumatika a Petr to musel vyměnit. Posádka auta mu moc nepomáhala - objevili ve vyloženém nákladovém prostoru zapomenutý meloun a místo opravy je zajímalo, čím ho rozkrojit a jestli krájet klíny nebo plátky :) Sorry Petře, je to těžký život řidiče že? :) Po hodině jízdy jsme byli u souřadnic, které jsme dostali SMS, ovšem široko daleko nebyla známka po žádné odbočce a na můj návrh jet offroad po nevýrazné pistě (nakonec se ukázalo, že to byla nejrychlejší varianta) a jeli jsme asi 20km navíc, abychom stejně využili navigaci po zaslaných bodech, protože odbočka byla zamaskovaná a z našeho směru jsme jí neviděli. Vašek se při poslední otočce složil úplně, už přes oteklé oči neviděl a bylo jasné, že nedojede. Takže Petr (řidič Toyoty zapůjčené a upravené od firmy Dajbych), musel dojíždět na F800GS. V aubergu, který sympatický pár Karolína a Abi provozují (doporučujeme - rádi uvítají Čechy, najděte si jejich web atlas-farm.com), bylo připravené jídlo a odpočatá posádka druhé Toyoty, která natáčela někde u vodopádů Ouzoud a přijeli dávno před námi. Karolína s Abim nakonec naložili Noida do svého auta a odvezli ho 70km do Marakéše do nemocnice, kde dostal kortizonovou injekci a kolem půl třetí ráno byli zpátky. Ráno jsme udělali servis motorek i aut, filmový štáb natočil život v nedaleké typické marocké vesničce a přesunuli jsme se na jednu zahradu v Marakéši, kde budeme spát na zahradě u domu. Ještě čekáme na čtyřkolku a motorku, které se sem převážely spedicí z Tetouánu, doráží jen (!) se čtyřhodinovým zpožděním. Je večer, jedeme pro Fanánka a Martina Zounara na letiště a vyrážíme nasát atmosféru v medině.

Tomáš KocandaAkční porada, která se protáhla do téměř ranních hodin, přinesla rozhodnutí o drobných změnách trasy - protože přetížená auta nemůžou v kamenitém terénu jet rychleji než nějakých 30km/h a díky natáčení, přípravě záběrů a následném balení techniky, filmařů a čekání s tím spojeným - není průměrná rychlost moc velká ani na silnici, museli jsme upravit trasu závěrečných dnů tak, aby to bylo realisticky zvládnutelné. Navíc při prvních dnech jsme zjistili, že čtyřkolka sice asi jede 110km/h ale tankuje se do ní každých 200km a nemělo smysl počítat s tím, že bychom takto zvládli 700km etapu, kterou jsme plánovali na závěr (což motorky samotné zvládnou i tady v Maroku).

Protože jedním z nejdůležitějších cílů naší výpravy je natáčení televizního pořadu (cestopis s prvky reality show - asi šestidílný televizní seriál), musíme se přizpůsobovat požadavkům produkce a nemůžeme si jen tak jezdit kde a kdy se nám zachce. Na začátku s tím byly určité spory, my bychom chtěli jezdit co nejvíc, dávat pořádné offroady a co nejvíc spát v horách apod. Jenže tým v autech to vidí trošku jinak - mají své úkoly a jedním z nich je dovézt auta v pořádku do cíle a nerozbít je někde na prvních kamenech a přivézt kvalitní materiál v televizní kvalitě, což obnáší tolik starostí, že si to amatérský kameraman vůbec neumí představit. Natáčíme na dvě kamery plus několik dalších včetně kamery na motorce, ručních kamer na natáčení rozhovorů a vizitek apod. Postavit vše a domluvit na jeden jediný průjezd trvá třeba 15 minut a zabalit to to samé.

Ovšem bez toho není možné udělat pořad, který televize odvysílá a pokud víme, v plné televizní kvalitě u nás nic podobného nevzniklo. Nikdo z filmařů nevěděl nic o adventure cestování a začínají se do toho dostávat a my se učíme trpělivosti a spolupráci na natáčení a myslím, že se to hodně zlepšilo a táhneme za jeden provaz. Myslím si, že je to důležité zdůraznit, že nejde o nějakou dovolenou nebo projížďku ale o normální práci a to je hlavní rozdíl oproti našim cestám v minulosti, kde jsme neměli časový plán, který musíme splnit a jasně dané úkoly na natáčení, které prostě musíme natočit a bez kterých by cestopis nebyl cestopisem. Času je strašně málo a opravdu to je perná práce - i když jen čekáme na pokyn že můžeme jet, že jsou kamery připravené. Když je teplota nad 30°C, je jakékoliv čekání v motorkářském oblečení nepříjemné. To samé opakované záběry, které se nepovedly apod. Zkrátka je potřeba počítat nejméně s dvojnásobně dlouhým časem a to znamená, že časový plán, který počítal s velkými rezervami, je úplně špatný a denně jsme byli v sedle 12-14 hodin a dojížděli za tmy a bylo to dost stresové, protože jsme hledali bivaky potmě atd.

Takže dnes jsme se rozdělili na dva týmy. Jeden landcruiser jel natáčet marocké reálie - cestovatelské záběry, které jsou potřeba pro cestopis a druhé auto počkalo až si ráno uděláme servis na motorkách (běžná údržba - dojížděli jsme za tmy a nešlo to večer) a kolem osmé jsme vyráželi na spojovací přejezd k plánovanému offroadu kolem skalního masivu Cathedrale des Roches, který byl asi dvě hodiny jízdy daleko. Cestou jsme přejeli lanový most, což zaujalo filmaře a filmař následně zaujal hlídače na druhé straně mostu, který ucítil šanci prokázat svou důležitost a museli jsme se prokazovat povolením natáčet (které stejně asi neplatí pro natáčení v blízkosti mostu. Nicméně krabička cigaret pomohla jako obvykle a hlídač dělal, že se dívá jinam a bylo po problému. Ovšem i taková drobnost znamená ztrátu půlhodiny, kterých fakt není nazbyt. Od mostu vede asi 30km krásných serpentin do hor, takže jsme opět nastoupali přes 2000mnm a dojeli do vesničky Tilougguit těsně pod La Cathedrale, kde probíhal sobotní trh. Cesta byla naprosto zablokovaná trhovci, tak jsme nechali motorky uprostřed davu lidí a šli si projít tržiště a okouknout možnost objezdu jinudy. Kameraman Havel nás natáčel ruční kamerou, což zaujalo místního policajta, který začal prudit a než se prokázalo povolení k natáčení (které pochopitelně máme), stačili jsme si projít tržiště a prohlédnout si zajímavosti - například výběr kvalitních MC kazet s marockou hudbou s umělci, kteří ze všeho nejvíc připomínali radikální vůdce ze středního východu (podle obalů). Hezká byla i nabídka srpů nebo bot ve stylu druhé poloviny 19 století ve střední Evropě. Největší pecka nás ale čekala na druhé straně tržiště (trh vlastně zabral celou hlavní cestu přes vesnici) - kde se na stáncích prodávalo maso.

Kameraman změnil barvu, když viděl pod stoly poházené uřezané zvířecí hlavy a čištění střev nožem, kterým trhovec odstranil doslova kus výkalů ze stolu a nůž olíznul. Asi mají jiné chutě. Naštěstí zbytek týmu dohodnul s policajtem průjezd částí trhu, kterou místní vyklidili, takže jsme měli volnou cestu a ke značnému pobavení místních jsme slavnostně projeli a vypadli z vesnice na krásnou šotolinovou cestu do hor, která nás finálně dovezla až pod skálu, kde jsme chvíli povídali s partičkou místních, kteří si tam vyjeli na výlet s nějakou kopií Jeepu Willis vyzdobeném obrázky velbloudů. Byli příjemní a kecali jsme s nimi (jeden mluvil anglicky) asi 20 minut, než dorazilo auto. Na tenhle styl ježdění jsme si už zvykli - prostě motorky jsou všude napřed a máme možnost fotit nebo povídat s berbery, rozdávat propisky a bonbony (nebo cigarety) a prostě trávit čas, než dorazí auta, která jsou o to pomalejší, čím těžší offroad jedeme. Každopádně je vidět rozdíl v průměrných rychlostech a vůbec průjezdnosti motorek a aut - je to nesrovnatelné a pochopitelně to platí i pro předjíždění a průjezdy městy atd. Přesvědčili jsme je, že pojedeme kolem skály do hor, kde jsou krásné výhledy a možnosti natáčení. Během jednoho sjezdu se Vaškovi povedlo namotat špatně přidělanou goretexovou vložku do bundy na zadní rozetu. Kolo šlo do smyku, ale Vašek to bravurně ustál (jeli jsme kolem 60km/h). Dvacet minut jsme vyndávali totálně zasekanou vložku z řetězu a kolečka ale skončilo to vlastně dobře, protože zastavil nad slušným srázem nad řekou a nechybělo moc a byla by to mnohem horší situace. Vyjeli jsme asi 20km prakticky až nad Cathedrale des Roches a zkoušeli přesvědčit PR manažera a řidiče Toyoty, že bychom mohli pokračovat asi 80km offroadem do Demnate a výrazně si ušetřit čas. Nesetkalo se to s pochopením, protože úkol zněl natočit záběry a vrátit se s nepoškozeným autem i protagonisty do cíle dnešní etapy - na farmu uprostřed olivových hájů, kterou provozuje jedna sympatická Češka s přítelem, marockým tuaregem a kde jsme měli domluvené ubytování. Bylo to asi 200km daleko, přes další masiv plný serpentin, takže nejméně 4 hodiny jízdy. Drtili jsme to, jak to šlo a vypadalo to, že přijedeme výjimečně za světla. Ovšem jak to bývá (u nás téměř pravidlem) - všechno naplánované Maroko změní. Asi 70km před cílem dostal Noid žihadlo od včely přímo do čela. Našla si mrška místo mezi MX brýlemi a krajem helmy - což je asi tak centimetr místa. Bohužel Vašek je na včelí žihadlo alergický a během 15 minut začal otékat. Dostal tři Zyrtecy a potíral si místo Fenystilem ale moc to nepomáhalo. Ke všemu ještě Toyotě praskla pravá zadní pneumatika a Petr to musel vyměnit. Posádka auta mu moc nepomáhala - objevili ve vyloženém nákladovém prostoru zapomenutý meloun a místo opravy je zajímalo, čím ho rozkrojit a jestli krájet klíny nebo plátky :) Sorry Petře, je to těžký život řidiče že? :) Po hodině jízdy jsme byli u souřadnic, které jsme dostali SMS, ovšem široko daleko nebyla známka po žádné odbočce a na můj návrh jet offroad po nevýrazné pistě (nakonec se ukázalo, že to byla nejrychlejší varianta) a jeli jsme asi 20km navíc, abychom stejně využili navigaci po zaslaných bodech, protože odbočka byla zamaskovaná a z našeho směru jsme jí neviděli. Vašek se při poslední otočce složil úplně, už přes oteklé oči neviděl a bylo jasné, že nedojede. Takže Petr (řidič Toyoty zapůjčené a upravené od firmy Dajbych), musel dojíždět na F800GS. V aubergu, který sympatický pár Karolína a Abi provozují (doporučujeme - rádi uvítají Čechy, najděte si jejich web atlas-farm.com), bylo připravené jídlo a odpočatá posádka druhé Toyoty, která natáčela někde u vodopádů Ouzoud a přijeli dávno před námi. Karolína s Abim nakonec naložili Noida do svého auta a odvezli ho 70km do Marakéše do nemocnice, kde dostal kortizonovou injekci a kolem půl třetí ráno byli zpátky. Ráno jsme udělali servis motorek i aut, filmový štáb natočil život v nedaleké typické marocké vesničce a přesunuli jsme se na jednu zahradu v Marakéši, kde budeme spát na zahradě u domu. Ještě čekáme na čtyřkolku a motorku, které se sem převážely spedicí z Tetouánu, doráží jen (!) se čtyřhodinovým zpožděním. Je večer, jedeme pro Fanánka a Martina Zounara na letiště a vyrážíme nasát atmosféru v medině.

Autor: Tomáš Kocanda

V naší poslední zprávě jsme psali, že jedeme na letiště vyzvednout Fanánka a Martina Zounara. Vyzvednutí neproběhlo úplně bez problémů, protože jsme až na letišti zjistili, že máme nastavený úplně špatný čas (který se nám automaticky nastavil na všech telefonech, GPS, noteboocích apod). Prostě jsme si mysleli, že je tady o 2 hodiny méně a realita byla jen o hodinu. Naštěstí jsme přijeli na letiště a prakticky ve stejném momentu vyšli naši jezdci z haly. Fanánek v šokující úpravě hlavy (ala Prodigy) a s 20l kanystrem jako příruční zavazadlo. Martin nesl speciální HD kameru na helmu, která způsobila menší problémy při celním odbavení, protože si celníci mysleli, že jí chce v Maroku prodat. Vtipné bylo prý když Fanánek vysvětloval co to je kanystr a na co se používá. Těžká práce, když dotyčný nemluví anglicky. Na letišti jsme se na chvíli setkali s česko-slovenským párem, kteří nás kontaktovali během akce na základě publicity v médiích a povídali si o ježdění offroad apod. Mají zkušenosti s ježděním v okolí Marakéše.

Rovnou z letiště jsme jeli do mediny - už bylo dost pozdě na nějaké prolézání obchůdků a tak jsme jen ochutnali keftu (mleté maso) a mini klobásky na grilu na náměstí a dali si marocký čaj, který se tady pije při každé příležitosti a říká se mu "berberská whisky". Do obvykle kovového čajníku se dá poměrně hodně jemného zeleného čaje a čerstvá máta. Zalije se to troškou vody, ve které se rozpouští obrovská homole cukru. Intenzita nápoje, který se nalévá z výšky do malých skleniček, je neuvěřitelná a doslova to člověka "nakopne". Návykovost je značná - z naší výpravy mu podlehla většina členů.

Noc jsme strávili v zahradě u našich hostitelů z farmy atlas-farm.com, kteří se o nás skutečně starali jak o vlastní příbuzné - vařili nám, dělali průvodce a řešili problémy s místními - např. spedice měla dodat motorku a quad na určitou adresu v určitou hodinu. Hodinu nebo dvě po termínu volal Abi dopravci, který tvrdil že je 15 minut daleko. O hodinu později byla výmluva, že ho zastavila policie (asi 50km od místa, kde by měl být). Ve finále přijeli s dobytčákem (doslova), na kterém byly pohozené nepřivázané stroje. Expert dopravce nejdříve zkoušel sundat XTčko tak, že by najel na prkno, které by jeho pomocník držel v ruce. Nápad vypustili ale vzápětí než ale mohl někdo zareagovat, tak pomocník nasedl na motorku a s výkřikem "atención" sjel po prkně z dvoumetrové výšky do poloviny, kde ztratil směr a spadl na zem. Zkoprnělému majiteli jen řekl "sorry" a dožadoval se se podpisu předávacích papírů. Takové situace jsou tady prostě běžné a pomoc někoho, kdo umí jazyk a vyzná se v jednání s místními, se moc hodí.

Pondělní doplední přejezd pres 2260 m vysoke sedlo Tizi n Tischka do Ait Benhadou, což je vesnička asi 160 km od Marakéše s hliněnou "kazbou", což je opevnění, v tomto případě na vrcholku neuvěřitelně fotogenického kopce. Je to oblíbené místo pro filmaře, natáčelo se tu plno filmů - kromě obligátního Gladiátora například v poslední době Prince of Persia.

My jsme přijeli do vesnice z offroadu a rovnou zamířili na jídlo do hospody u cesty. Uhádali jsme cenu a jako obvykle, jsme se strašně přejedli. Ubytování bylo jasné - ve vesnici je nádherný kemp s berberským stanem (spíš jen stříškou), která nám naprosto vyhovuje a tak jsme zajeli k bráně kazby přes vodu a vyrazili na prohlídku hliněných staveb - kde jsme nikdo předtím nebyli. Bylo to doslova šokující - celá mnohapatrová stavba je hlína se slámou, stropy se houpají a třeba ve třetím podlažímá nějaká rodina chova slepice a kozy. Vůbec zajímavé je, že se tu normálně bydlí. No normálně moc ne, je to opravdu šokující.

Večer v kempu proběhl v rytmu bubnů. Nejdříve jsme se náležitě desinfikovali (zevnitř) průhlednými tekutinami z domova a po večeři jsme objevili v rohu jídelny různé bubny. Protože Vašek Noid má bubnování jako koníčka, za chvíli vyzval na souboj místního bubeníka a během večera předváděli neuvěřitelné věci. Bubnovat si přišli všichni pracovníci kempu - bubnovali kuchaři i recepční.

V družbě s místními jsme pokračovali i potom (vlastně k ránu), kdy v jednom rohu kempu proběhla nějaká šíša a zvali nás na návštěvu místní svatby - asi pět kilometrů offroadem nahoru, na což se posilnili našimi lihovinami a místními produkty (které se kouří) a takto patřičně nabuzení vyrazili v počtu asi 9 lidí v jednom dvacet let starém renaultu do offroadu.

Ranní vstávání bylo náročnější ale cesta probíhala hladce - měli jsme jen asi 150km, ale už v jižních oblastech, takže při teplotách kolem 35 °C. Dojeli jsme až do vesničky Foum Zguid, což je už poměrně hodně na jihu. Proběhla tradiční žranice na návsi, chvilku jsme pokecali s partičkou španělských motorkářů, kteří přijeli z Taty (jedou silnici, ne offroad) a vyrazili na první ze tří offroadových cest plánovaných na jihu Maroka. Etapa Foum Zguid - M´Hamid je jedna z původních dakarských etap a vede po kamenité pistě, přejde do pískových kolejí s ultrajemným pískem feš-feš (je to písek podobný cementu, naprosto se v něm nedá jezdit), pak následuje oblast dunových polí a vyschlé jezero. Závěr je opět pískový. Tuto etapu jsem vybral úmyslně, protože jsem chtěl zjistit, jestli borci vydrží to, co říkají a chtěl jsem ověřit, jak nám to vůbec v náročnějším terénu půjde. O autech to bylo jasné - upravené auto od Daybycha se zesíleným podvozkem je proti neupravenému landcruiseru prostě nesrovnatelné a jede o poznání lépe.

Trasa byla opravdu náročnější (pro auta i motorky). Já jsem chytil defekt předního kola hned po asi 10km - pneumatiku a duši propíchnul trn z nějakého keře. Oprava na slunci byla očistec. Naštěstí pomáhal Petr - řidič doprovodneho auta a bylo vidět, že to nedělá poprvé. Velmi mě překvapilo, jak dobře jel Martin Zounar s minimálními offroad zkušenostmi (vlastně jen absolvoval dvě lekce enduroškoly) a na XT660 předváděl velmi dobrou jízdu i v dunovém poli, kam jsme zajeli při hledání "zkratky" k jezeru Iriki. Alespoň jsme si zajezdili přes menší duny, párkrát utopili motorku v písku a odpálili ložisko klimačky landcruiseru, takže posádka stříbrného auta si bude užívat marockého teplíčka. Natáčeli jsme jízdu po jezeře s kameramanem v nejrůznějších kaskadérských pozicích (na střeše, v sedě na okně...) a na závěr se nám povedla chyba, která se nemá dělat - hledali jsme místo na bivak, odjel jsem asi 100m z trasy a Noid s Fanánkem se vydali za mnou. V tom momentu se za námi přehnal Martin Zounar, který si nás nevšiml a profrčel kolem nás naplno. Fanánek se vydal na stíhací jízdu ale dohonil ho až po asi 20km. Při tom náhodně objevili jakýsi auberg v poušti, kde by se dalo přespat v berberských stanech. Bylo už dost pozdě, právě zapadalo slunce a tak jsme skočili berberům na špek a jeli asi 15km příšerným fešfešovým polem k obrovské duně na obzoru, kde měli stany. Takový masakr jsem už dlouho nejel a proklínali jsme je celou cestu. Pády ani nemělo smysl počítat. Navíc mě dozadu posadili nějakého pomocníka, který měl ukazovat cestu, což na vyvážení motorky mělo fatální vliv. Po asi pátém pádu za sebou pochopil, že to dělám úmyslně a šel po svých.

Vrátil jsem se ještě pro motorku Martina, který si při přeletu řídítek vrazil zrcátko do břicha a odmítl dojet asi 3km závěrečného fešfešového údolí. Všechno špatné je ale pro něco dobré - měli jsme úžasnou večeři na koberci na duně, čerstvě upečený berberský chleba, kuskus a tajine se zeleninou a spousty čaje. Ubytování ve stanech jsme nakonec odmítli a teď tady všichni kolem spí u motorek a aut, ještě se fotí noční obloha, za dunou místní klábosí u ohně a já píšu tuhle zprávu napůl zalezlý ve spacáku, koukám se na nebe, které je opravdu v polokouli 360 stupňů - od obzoru k obzoru a říkáme si, že kvůli takovým večerům to všechno stojí za to.

Autor: Tomáš Kocanda

Noc pod hvězdami byla úžasná a ráno jsme se probudili před sedmou hodinou, když už slunce začalo pálit. V poušti je snesitelně jen do půl deváté, pak nastává pekelný žár, který trvá ještě několik hodin po setmění. Momentálně jsme u dun ve vesničce Merzouga (na východě) a kolem půl jedné v noci je 33°C, což už vnímáme jako "chladno". Teploty měřené autem zatím dosáhly maximálně 45°C, ale teploměr ve stínu v kokpitu motorky během dne ukazoval i 57°C. Kovové předměty jsou rozpálené tak, že se o ně člověk může spálit, a písek je tak žhavý, že po něm nelze chodit bez bot. Věděli jsme, že jedeme mimo sezónu v době největších veder, ale v naší sestavě nebylo možné najít společný volný termín na podzim nebo na jaře. Ale to odbočuji – po snídani před berberskými stany (ve kterých jsme nespali, opět jsme dali přednost našim moskytiérám a spacákům u aut a motorek), kterou pro nás za rozumný peníz připravili místní, kteří tuto část pouště vlastní, a která sestávala z podlouhlých "langošů" smažených v oleji, namáčených do fíkové marmelády, a tradičního berberského čaje, na kterém je už většina výpravy závislá, jsme vyrazili dál.

Zbývalo nám 60 km do M'Hamidu. Kousek jízdy po vyschlém jezeře, trocha kamení, ještě více kamení a nakonec ukrutné kamení s pískem. Posledních asi 20 km bylo doslova očistec – obávaný prachový písek "feš-feš" v množství, které už nebylo zábavné. Kluci se drželi statečně a odmítli sundat kufry – což je první věc, která se v písku dělá. Kufry zásadně mění těžiště motorky a jízda s nimi je mnohem těžší, v kritických situacích až nemožná. Pokud je k dispozici doprovodné auto nebo náklaďák, cestovatelé na dálkových cestách v těchto nejtěžších úsecích zavazadla odkládají. My jsme to neudělali a hned při asi druhém pádu jsem si nadával, proč jsem to neudělal – noha mi zůstala zaklíněná pod motorkou a musel jsem čekat, až si mě někdo všimne a pomůže mi. Sám jsem se nedokázal vyhrabat. Na vysílačku jsem nedosáhl a jen jsem slyšel, jak mi Radek z projíždějícího landcruiseru říká, ať se přestanu opalovat na pláži, vstanu a jedu. To se jim to směje, když mají čtyři kola. Padali jsme všichni, s našimi motorkami (snad s výjimkou XT) je jízda ve feš-fešových kolejích peklo a tady jsme si opravdu sáhli do rezerv, někteří hodně hluboko.

A protože problémy nikdy nepřicházejí samy, přišla první technická závada – F800GS prostě nejelo. Motor běžel, ale motorka nejela. Pravděpodobně spojka, Noid se dušoval, že jezdil přes spojku minimálně. Jenže v terénu si to člověk ani neuvědomí a spojka se spálí raz dva. Každopádně jsme byli několik kilometrů feš-fešového terénu kombinovaného s dunami od pevné pisty. Martin s Fanánkem v závěru vyrazili dopředu do M'Hamidu s mým telefonem, protože jsem neměl signál, a byli jsme domluveni s kamarádem, že na nás bude čekat a ukáže nám novou offroadovou cestu do Merzougy – těsně u alžírské hranice. Napadlo nás, že bychom motorku mohli naložit na jeho pickup. Každopádně jsme byli bez části týmu a v tu chvíli vypadl i kolísavý signál v M'Hamidu a nikdo se nikomu nedovolal. Mezitím doprovodný tým zapřáhl osmistovku za Toyotu na kurtě a Vašek se pokusil chvíli odšlapávat v písku, jenže nenašli potřebnou synchronizaci s autem a kvůli únavě několikrát nehezky spadl. To byla ovšem příležitost pro Petra – řidiče Toyoty, který nás už několikrát vysvobodil z problémů – nazul si Radkovy náhradní motocyklové boty a motorku do cíle etapy na laně dovezl. Ani to se neobešlo bez pádů.

Ve vesnici jsme motorku položili před dveřmi místního kováře (mechanique generale) a po asi dvou hodinách práce (a několika telefonátech, kterými jsme ověřili, že novou spojku bychom sem nedostali dříve než za tři dny) oznámil Petr a Radek, že motorka pojede a dokonce bude fungovat spojka v omezeném rozsahu a možná i v plném. Dojeli jsme po silnici 100 km do Zagory a už když jsme se blížili, předjížděl jsem našeho známého z dílny Sahara Garage, který mě, když mě poznal, málem spadl z mopeda. Samozřejmě jsme se stavili na čaj u nich v dílně a nechali jim vydělat nějaké peníze čištěním filtrů apod. Jediná zásadnější oprava, která byla opravdu potřeba, bylo vyklepání a zanýtování levého kufru na Martinově XT, který rozbil Vašek, když Martina nějak přehlédl a trefil ho při jízdě offroad, když se Martin rozhodl nečekaně zastavit. Kufr dostal plný zásah, ale zabránil dalšímu poškození motorky. Mechanici nám ráno odevzdali bezvadně srovnaný kufr se zasilikonovaným dnem a za práci si vzali asi 250 Kč. My jsme noc strávili v zahradě blízkého hotelu – k velkému potěšení jednoho kanadského hosta, protože se tým rozhodl pro menší garden party asi do tří hodin ráno. Tým to doslova stmelilo, protože se vyjasnilo několik sporných věcí a názorů a navíc jsme výrazně potlačili vliv škodlivých bakterií, které by nás mohly (vnitřně) ohrožovat.

Dnes ráno jsme se vyfotili u dílny našich mechaniků, vybrali nějaké peníze v bance a vyrazili na 350 km přejezd do největší atrakce pouštního Maroka – opravdového cípu Sahary – vesničky Merzouga s obří dunou Erg Chebbi (podle místních se to píše takto). Během natáčení na různých více či méně kamenitých cestách v kombinaci se závěrečným dojezdem po silnici postihl tým další defekt – na Fanánkově čtyřkolce praskl řemen variátoru – prakticky nic z něj nezbylo. Naštěstí měl náhradní a Petr opět po půlhodině práce odevzdával funkční stroj. V tu chvíli řešil problémy i Vašek, který dostával zprávy z domova, že se namísto zkoušky muzikálu rekreuje v Maroku (i když byl z první zkoušky omluvený – což někdo neřekl režisérovi) a byl opravdu "na prášky" a doslova šílel. Nebylo to dobré, protože jestli něco dokáže motorkáře rozhodit, tak je to problém, který nejde vyřešit bez telefonování, a mnoho hodin bez signálu na motorce není pro to ideální. Vašek to nějak vyřešil, ale určitě měl pokaženou náladu a neužil si tolik krásnou krajinu, která ubíhala kolem nás. Pravda, při teplotách mezi 40–50 stupni to nebylo tak pohodové jako projížďka někde v Alpách, ale kdo má rád pouště, tady si přišel na své. Skoro celou cestu jsem jel ve stupačkách, protože člověk není tak unavený a oblečení mnohem lépe větrá, ale i tak to bylo únavné.

Na závěr nás před Risani dostihla menší písečná bouřka, která se na posledních kilometrech před Merzougou změnila na docela větší. Jeli jsme jako v mlze, písek fučel z boku do brýlí a tváří a už jsme toho měli docela dost. Dojezd do Merzougy byl ale jen za silného větru a bouřka se vytratila. Ubytovali jsme se v opuštěném aubergu na kraji dunového pole (výběr byl podle přání Fanánka, který si přál především možnost sprchy nebo bazénu či podobné atrakce) a vyrazili (bez kufrů) nafotit a natočit nějaké záběry při západu slunce na dunách. Je to sice profláklé, ale prostě to bez toho nešlo. Vypustil jsem na své motorce tlak v pneu na 1,0 vpředu a 1,4 vzadu a kupodivu se ukázalo, že upravená motorka jezdí po dunách tak, že jsem poprvé mohl dojet až k velké duně vzadu a najíždět asi do čtvrtiny její výšky. Fanánek na čtyřkolce projížděl výš, ale nechtěl jsem riskovat, že zapadnu, a i tak jsem byl spokojený, protože před dvěma lety jsem zapadal už po padesáti metrech. Teď jsme jezdili, kam jsme chtěli, a jediná nesnáz byly příliš prudké stěny dun, které jsem se bál pouštět, a u Fanánka boční náklony, protože čtyřkolka se chová úplně jinak. Takže jsme nemohli jezdit stejnou stopu, protože motorka si nabírá rychlost jízdou po stěnách a přejížděním úbočí, což čtyřkolka nemá ráda.

Totálně vyřízení jsme dojeli na večeři, kterou už tým téměř dojedl (a z hladu jsme teď kolem půlnoci ještě vařili pár sušených jídel na vařiči), ale s pocitem, že se nám dostalo náležité odměny za celodenní přesun, který moc zábavný nebyl. I když scenérie v offroadech byly krásné. Duny jsou prostě duny a je to naprosto jiný adrenalin. Během zpracovávání fotek najednou vyskočil Tomáš Matějovský (fotograf a PR manažer výpravy) a dost šokovaně ukazoval na velkého škorpiona, který si to rázoval pod naším stolem. Začali jsme ho fotit a škorpion asi z blesků šílel a běhal od rohu k rohu – než ho zabil zásah plechovkou piva a následně rána klackem jednoho z Arabů, kteří z něj byli také docela vedle. Měl asi 7 cm délku a úzká klepeta a rozhodně to nepřispělo k bezpečné náladě na spaní pod širým nebem. Ale škorpioni k písku patří a jak říkal jeden Berber pár dnů zpátky – když máš boty a štěstí, nic se ti nestane – když bůh dá. Tak jdeme spát a když bůh dá, zítra pošleme další reportáž "z natáčení".

Autor: Tomáš Kocanda

Ráno v Merzouze bylo už tradičně horké. Vstávali jsme s Fanánkem před sedmou, ale venku už byla výheň. Po zkušenosti se škorpionem (a obrovským množstvím netopýrů) předchozí noci nikdo nespal venku v bivaku a využili jsme auberg Touareg, který je prý jeden z nejhorších v místě, ale včera večer nám přišel vyhovující. Snídaně byla také typická pro pouštní oblasti Maroka – chléb, med, marmeláda a čaj.

Dopoledne jsme chtěli natočit a nafotit záběry na dunách, které jsme nestihli předchozí večer. Jenže večer byl písek chladnější a ufoukaný a držel mnohem víc. Vaškova motorka měla načnutou spojku a nechtěli jsme riskovat, že ji zničíme, a Martin Zounar na XT měl písku dost. Takže jsme fotili a točili s Fanánkem. Jemu čtyřkolka docela seděla, ale v některých výjezdech už písek padal a musel se vracet. Já jsem ze začátku vůbec nemohl na duny najet, jednak jsem byl z předchozího dne dost utahaný a hlavně – chtělo to ufouknout pneumatiky až na 0.9 vpředu a 1.3 vzadu. Ale k velké duně už jsme to neriskovali, nechtělo se nám vyhrabávat a písek opravdu nedržel a padal, jak když padají laviny sněhu. Stěny se trhaly a ujížděly.

Ve finále jsem chtěl na fanánkovu kameru na helmě předvést skok přes dunu, který super vyšel, ale nevybral jsem si dobře místo dopadu a předním kolem vletěl přímo do suchého křoví, které drželo jako kdyby tam byl kámen. Přeletěl jsem přes řídítka a hodil čtyřmetrové salto do tvrdého písku a vyrazil si dech. Utěšoval jsem se tím, že to bude všechno natočené na fanánkově headcamu – pochopitelně že nebylo, protože se na to vůbec nedíval a čekal mě na druhé straně. Takže jsem s filmováním prozatím skončil, už toho bylo až dost.

Další záběr byl ale vtipný – producent chtěl do pořadu záběr, jak jedeme na velbloudech v motorkářském oblečení. Sehnat velbloudy nebyl problém, ale ukázalo se, že pro Fanánka to je větší adventure než cokoliv jiného. Udělali jsme pár koleček po miniduničkách – velbloudi šli na provazech jeden za druhým a pro Frantu to bylo doslova peklo. Když slezl, prohlásil, že už nikdy nechce velblouda vidět a kdyby kouřil, nikdy by si nekoupil camelky a že by vypil láhev šampusu, kdyby velbloudi náhodou vymřeli. Asi si se zvířetem nějak nepadl do noty, ale mně se jelo skvěle. Na rozdíl od velbloudů v Tunisku nebo v Egyptě, měli tady na sedle normální řídítka jak na motorce.

Část štábu jela natáčet asi 25 km do pouště život nomádů – přes známého jsme domluvili, kam mají jet, a vrátili se s úžasnými záběry normálního života těchto lidí, kteří se živí tím, co jim dává poušť. Uvidíte sami v pořadu, že to není žádná turistika a že mají tvrdý život.

My jsme zatím natankovali v jednom z krámků v Merzouze benzín – tankuje se tady ze soudku a benzín se přelévá lahví. Čekání na štáb jsme krátili klábosením s prodavači suvenýrů a konzumací vynikajících rajčatových omelet vyráběných v tajine, které prodávali v hospůdce u cesty a které jsme si fakt oblíbili. Jedli jsme jídlo, popíjeli colu a koukali se, jak většina lidí zevluje kolem a snaží se zabavit v nudném horkém dnu, kterých teď v létě (bez turistů) bude hodně. Byl to trošku relax a chybělo nám to.

Jakmile přijelo auto s filmaři a Noidem, vyrazili jsme na delší přejezd do Mideltu. Cesta v horách byla fantastická – jednak se za tunelem po asi 100 km od Risani výrazně ochladilo, teplota spadla asi o 20 stupňů. Krajina kolem je úžasná a docela jsme si to užívali, protože se moc nezastavovalo na natáčení a mohli jsme jet celkem rychle. Bylo to asi 350 km, což za odpoledne pro takovou kolonu se čtyřkolkou a opatrně jedoucí (bez spojky) motorkou, bylo docela dost.

Těsně před Mideltem jsme projížděli několik rozvodněných říček, všude kolem stály louže vody a bylo jasné, že jsme se vyhnuli pořádnému dešti. Mraky se honily pořád dost a tak jsme místo bivaku v divočině vzali možnost kempování v populárním aubergu Jaafar. Nic extra nám na něm nepřipadalo a stav sprch a záchodů byl děsivý, ale třeba je to v sezóně lepší. Každopádně jsme natáčeli na časosběr všechno, co se večer dělalo – včetně vaření. Spát se šlo výjimečně už kolem druhé ráno a v noci nepršelo (jen jedna přeháňka těsně po postavení stanů), ale se spaním v bivaku pod širákem se to nedá srovnávat a všichni chtěli další noc změnu. V tomhle jsme v desetičlenném týmu zajedno – spaní v bivaku v Africe je prostě silně návykové, stejně jako marocký čaj.

Byli jsme asi 500 km od pobřeží a uvažovali jsme, kam a kudy jet. Museli jsme hlavně brát ohledy na F800GS, které mohlo kleknout každý okamžik, a tak jsme chtěli jet mimo hory. Rozhodli jsme se pro směr na Fes a Ouazzane, kde bychom mohli spát venku v okolí a večer se podívat na trh (souk), protože byla sobota a místní trhy jsou vyhlášené. To bylo asi 250 km. Projížděli jsme právě místo, kde jsme měli podle GPS záznamu najeto 3000 km v Maroku, když Vaškovo GS opět přestalo jet. Hodili jsme ho do stínu a zkusili přeházet lamely ve spojce, mezitímco jedno auto jelo do nejbližšího městečka hledat odtah, protože šance na opravu byla téměř nulová. Dvě lamely byly úplně bez obložení a tak jsme naložili motorku na náklaďák odtahovky a jeli pomalu za ním.

Bylo to dost hrozné, v kopcích jel 40 km/h a tak jsme se roztrhali na skupinky a domlouvali se vysílačkami. Motorka se ještě překládala na další, která ho měla dovézt až do Ceuty. Dali jsme cestou obídek v typické restauraci u cesty (kefta – mleté maso, které speciálně vybral Martin Zounar z kusu flákoty visící z háku s cibulí a petrželkou. K tomu chleba (někteří hranolky) a čaj. Hned bylo veseleji a ještě lépe bylo, když jsme v jednom krámku objevili chlazené energetické drinky v plechovce. Zásobili jsme se bohatě a bylo to dobré rozhodnutí, protože někde před Ouazzane odbočil řidič auta naprosto nečekaně jinam a rozhodl se jet do Rabatu. Bohužel jsme právě jeli vzadu a vykonávali u cesty různé potřeby a Martin Zounar, který projížděl kolem nás, neměl vysílačku a neslyšel, že je změna trasy. Takže odbočil logicky na trasu nastavenou v GPS a uháněl úplně jinam. Domluvili jsme se rychle, že se za ním vydám na stíhací jízdu a modrá Toyota bude čekat na odbočce nebo se domluvíme telefony. Pochopitelně jsem ho dojel až asi po půlhodině a nemělo smysl se vracet. Domluvili jsme se s ostatními, že pojedeme s modrou Toyotou (kde jel jeden kameraman) a Fanánkem po původní trase, kterou jsme upravili do Tangeru místo do Ceuty. Protože bylo jasné, že pojedeme až další den, nebylo moc kam chvátat a tak jsme si trasu vylepšili pěkným offroadem v kombinaci s rozmlácenou silničkou (přesně podle hesla – cesta byla o dost horší, zato výrazně delší).

Celkově jsme najeli z Mideltu do Tangeru asi 570 km. Do Tangeru jsme dojížděli za tmy a město nás doslova šokovalo. Čekali jsme velké a rušné město, ale tohle byla fakt síla, kterou bych porovnal asi tak s Bangkokem – na ulicích šílený provoz, nějaké dopravní předpisy nikdo neuznává, na kruhovém objezdu jsme viděli jezdit auta v obou směrech (!), za auty zavěšení bruslaři, kteří se motají mezi auty, která neustále houkají. Příšerné. Červená neexistuje – jede se podle toho, kdo se cítí silnější. Na jedné křižovatce Fanánek zastavil a na čtyřkolku se mu vrhli nějací povaleči a začali mu sundávat rolky s vybavením. Naštěstí je měl dobře přikurtované, ale bylo to nečekané. Každopádně Tanger a Ceuta, to nejde srovnávat a rozhodně doporučuji jezdit přes Ceutu.

Kemp v Tangeru byl prakticky v sousedství nějakých kasáren a celkem slušný a čistý. Spali jsme jako obvykle pod širákem u motorek a na nějaké zpustlé terase. Protože to byl poslední den v Africe, nechtěli (a nemohli) jsme vézt zpátky všechny pevné i tekuté zveselovací prostředky, které výprava měla nebo vyměnila během cesty a rozhodli jsme se, že to všechno zlikvidujeme. Takže někteří šli spát až za svítání a z většiny lahví s různými -icemi nezůstalo prakticky nic, byl dnešní den a zejména ráno opravdu náročné. F800GS zapřáhli za čtyřkolku a Franta s Noidem projeli s kurtou celé město a přístav až do trajektu. Celní procedury byly bezproblémové, jen obě auta kontrolovali skenerem na drogy, zbraně a výbušniny.

Ve Španělsku jsme ještě jeli do San Roque, kde by měla být k sehnání špičková vína z místních vinic, ale narazili jsme na fanoušky býčích zápasů, kteří víno kupují v supermarketu a vůbec netušili, kde bychom něco sehnali. Město bylo v neděli úplně vylidněné. Až po dojezdu do Malagy jsme pochopili, že všichni byli u moře. Město i okolí bylo totálně neprůjezdné. Pár kilometrů do kempu jsme jeli hodinu. Teď večer už je provoz normální, ale upřímně řečeno – jen tak mezi řečí sem tam někdo řekne, že by si dal marocký čaj, tajine (tažín) nebo něco, na co jsme si během těch pár týdnů rychle zvykli. Nic proti paele, ale s keftou soutěžit nemůže. Zítra nás čeká natáčení chybějících detailů, rozhovory a závěrečná scéna a pozítří už nakládáme a jedeme domů.

Naše výprava trávila poslední noc v Maroku v hlučném kempu uprostřed města Tanger. Spali jsme (jako obvykle) venku bez stanů – na nějaké opuštěné terase kdysi jistě hezkého domu uprostřed zahrady, která je nyní tábořištěm pro skauty a baťůžkáře. Obsadili jsme strategické místo kolem nějaké fontánky u příjezdové cesty a téměř celou noc jsme likvidovali zbytky zásob tekutých i jiných povolených i méně povolených stimulačních prostředků, které jsme vezli jak z domova (a najednou se začaly objevovat další a další skryté lahve s čirými tekutinami vonící po švestkách, hruškách či jiných plodech), tak vyměnili cestou po Maroku. Některé konkrétně hledají s velkou pečlivostí celníci na výjezdu ze země a není radno si s tím zahrávat a zkoušet, jak moc dobře umí jejich psi vyčmuchat jisté látky. Noc byla tedy dlouhá a spánek krátký, protože jsme vstávali jako obvykle brzo. Někteří na to reagovali nevlídně, protože prakticky před chvílí usnuli, ale nešlo jinak.

Z kempu vedla do města poměrně prudká betonová cesta, kde by provizorně opravená spojka F800GS neměla šanci. Zapřáhli jsme motorku za čtyřkolku a Fanánek s Noidem v závěsu vyjeli do města, kde byl naštěstí o poznání menší provoz než v noci. Naše kolona pokračovala pomalu směrem k přístavu, protože GS nebylo schopné jízdy ani po rovině a stále zůstávalo zapřažené za čtyřkolkou. U trajektu jsme se trošku rozutíkali – někteří utratit zbylé dirhamy za nějaké suvenýry a někteří měli hlad nebo žízeň. Egon s Radkem šli vyřizovat lístky a celní procedury. Další trajekt jel za dvě hodiny a hodinu před odjezdem nás už ocedulkovaní „pomahači“ celníků (obvykle příbuzní, kteří „radí“ turistům ke kterému okénku jít a kam co zapsat – za bakšiš) naháněli do celní zóny. Obě auta prověřovali skenery na drogy a zbraně, motorkám jen kontrolovali papíry. Všechno proběhlo hladce a za necelou hodinu jsme byli na palubě trajektu, který byl řecký (!), všechny nápisy byly řecky a nedalo se platit dirhamy, takže představa chlazené koly (za nepředstavitelnou cenu) byla nahrazena realitou – teplou vodou z camelbaku.

Španělskem jsme potřebovali projet necelých 200 km do kempu, kde jsme měli schovaný přívěs na motorky. Radek ještě na trajektu dal řeč s marockým řidičem španělské dodávky, který jel někam k Barceloně s poloprázdným autem (měl tam jen pár pytlů mouky – nezkoumali jsme radši, jestli to je opravdu mouka) a za relativně drobný peníz naložil nepojízdné GS do nákladního prostoru v prapodivném úhlu (vykurtované napříč) a Noid jel s ním v kabině. Řidič mluvil jen arabsky a částečně španělsky, takže si moc nepokecali a prý jel jak blázen a chtěl Vaška šokovat svou kaskadérskou jízdou, na což Noid reagoval tím, že si nasadil sluchátka a provokativně usnul a dokonale ho vyhodil z konceptu.

Jeli jsme trošku roztrhaní na skupinky, já jel v závěsu za modrou Toyotou a za mnou jel Fanánek s Martinem Zounarem. Před Malagou byla doprava jak v pátek na výjezdu na D1 – akorát že v šesti pruzích. Toyota jela jak o život a za chvíli ujeli z dohledu. Udržovali jsme kontakt vysílačkou, ale Fanánek s Martinem neměli spojení a v provozu zůstali dost vzadu. Na jedné odbočce jsem na ně čekal asi 20 minut, dálnice už totálně stála. Propletli jsme se auty asi dalších 15 km na odbočku, kde čekala Toyota a celkem bez problémů jsme našli pláž u kempu a po chvíli i kemp.

Po čtrnácti dnech v Maroku byla doprava v Evropě šok. Byli jsme zvyklí na silnice bez aut a začátek prázdnin v jižním Španělsku byl opravdu šok. Kemp provozoval anglický správce, který měl všechny atributy ukrutně přísného Angličana. Nejdříve nám opravoval chyby ve výslovnosti a gramatice, potom několikrát upozornil na nutnost dodržení večerního a zejména nočního klidu a ještě se pokoušel organizovat, jak a kde si máme postavit motorky a v jakém směru. Docela nás to štvalo a byl fakt protivný. Protože zbytek výpravy už byl u moře a ládovali se rybami na grilu, nechali jsme Angličana lamentovat a zmizeli hledat zbytek týmu. Podle řidiče Dajbychovy Toyoty Petra to bylo jen asi 400 m, takže po pěkné procházce kilometr a půl jsme uviděli pláž a hospodu s kamarády a zbytek večera strávili relaxací a konzumací mořských potvor apod.

Tím pádem jsme se do kempu vrátili až k půlnoci, kde na nás hned vystartoval anglický správce a upozornil nás, že hlukem určitě budeme budit další hosty v kempu a že nesmíme zatloukat kolíky, provozovat diskotéku ani startovat raketové motory apod. A také že nesmíme spát jen tak pod širákem, že na to má přísné předpisy. Ujistili jsme ho, že při stavbě našich „stanů“ jistě nebudeme dělat žádný hluk, nemluvě o tom, že jsme byli v této části kempu naprosto sami – vyndali jsme moskytiéry, přivázali je k motorkám a čekali, co bude. Spadla mu brada na prsa a za zcela neanglického brumlání zmizel do své kukaně a nechal nás už bez problémů.

Ráno bylo potřeba přebalit věci v autech a naložit motorky na přívěs, ale s Fanánkem jsme si vymohli výjimku – závěrečnou offroad projížďku někam do národního parku Sierra de Tejada. Vybavili nás kamerou na přilbu a ruční kamerou na nahrávání „vizitek“ – takových krátkých úvah, vzkazů nebo postřehů bezprostředně po sundání přilby a vyrazili jsme z Malagy kamsi na sever. Po několika pokusech najít hezký výjezd z města a jednom pádu na mokré skále jsme se poslušně vrátili na dálnici a odbočili asi 30 km za městem do hor, kde jsme se parádně projeli v tempu, které nám vyhovovalo a natočili nějaké záběry pro dokument.

Po návratu jsme byli chvilku v nemilosti, protože jsme tím nabořili časový plán, ale za chvíli jsme měli zabaleno a naložili jsme motorky a čtyřkolku na platformu, přebalili věci do aut (a vybrali to, co povezeme v letadle), aby kluci mohli vyrazit na cestu do Prahy už večer, protože následující ráno začínaly všude prázdniny a každá hodina na cestě navíc bude peklo. Věci na spaní jsme poslali s auty, takže jsme využili dvě chatky, které na jednu noc byly zrovna volné, večer zašli do oblíbené rybí restaurace na pláži a maličko večer zkoušeli kvalitu španělských vín.

Ranní přesun na letiště vlakem byl příjemná záležitost, podobnost s našimi vlaky je asi tak, že společného mají jen název „vlak“ – ale čistota i komfort jízdy je prostě nesrovnatelný. Letadlo mělo jen asi hodinové zpoždění. Horší bylo, že jsme letěli se společností, která pochopitelně potřebuje v jedné kabině přepravit co nejvíce cestujících. Když letuška asi potřetí vrazila do Fanánkova ramene a přejela mu vozíkem nohu (naštěstí tu umělou) a zjistila, že se do prostoru 40x30 cm jeho postava nevejde, nabídla nám „upgrade“ do volné první řady, což se neobešlo bez hlasitého reptání zbytku výpravy a zejména producenta, jehož zraněnou nohu přehlédla. Nám v první řadě bylo hej – dostávalo se nám VIP pozornosti – to znamená, že jsme dostali skleničku sektu, letuška se na nás usmívala a donášela nám nadstandardní časopisy, které v dobytčáku vzadu pochopitelně nebyly. Náležitě jsme to zbytku týmu po přistání popsali, takže „nasranost“ ostatních dosáhla maxima.

Na letišti čekalo několik kameramanů z TV a reportéři z novin, kteří dělali rozhovory s účastníky a každému bylo jasné, že tahle část našeho úkolu skončila. Ovšem ta důležitá teprve bude začínat, protože střihači budou muset zpracovat stovky hodin natočeného materiálu do podoby televizního pořadu (pokud vím, bude se jednat o seriál) – měl by to být cestopis s prvky reality show a účastníci (celebrity) a diváci by si měli udělat představu, o čem je to dálkové cestování, co na těch cestách zažíváme, co řešíme za problémy a jaké zažíváme radosti a proč nás to tak baví. Zkrátka, mělo by to být takové představení dané země a jejích zajímavostí, které jsme měli možnost vidět (pochopitelně to není a ani nemá být dokument o Maroku od A do Z) s takovým mixem roadmovie, cestopisu, reality show a dokumentu, který by mohl bavit každého – kdo o moto adventure cestování nic neví. Zkušení cestovatelé (moto i auto) budou nejspíš považovat tento projekt za příliš „soft“, ale my si myslíme, že nic takového u nás zatím k vidění nebylo a že známé osobnosti v rolích, které jsou pro ně absolutně netypické, přitáhnou ke sledování i ty, které by jinak takový pořad nezajímal. A myslím si, že se svých rolí zhostili více než dobře.

Opravdu jsem čekal, že budou jako „celebrity“ žadonit o spaní v hotelech, jídlo v restauracích a po dojezdu večer odhodí věci a motorku a budou čekat, že jim někdo připraví spaní a jídlo a mezitím se budou relaxovat u bazénu. Místo toho zažili většinu z toho, co zažívají motorkáři-cestovatelé na svých cestách, možná to měli trošku zjednodušené díky přítomnosti produkčního týmu a pomoci ostatních, ale nikdo z nich nechtěl žádný luxus, spali v bivaku, jedli to, co si uvařili na vařiči z prášku, špinavýma rukama od oleje k tomu trhali horkem ztvrdlý arabský chleba a umývali se baby ubrousky za kamenem v horách apod. Odvedli 100% práci, což by ve filmu mělo být vidět, ale nebude vidět to úsilí – neuvidíte, jak se ve +45°C v poušti čeká v kompletní motorkářském oblečení na přípravu záběru, jak se točí několikrát – než je štáb spokojený, jak se natáčí rozhovory v okamžiku, kdy by člověk nejradši padnul a chvíli spal atd. V těch teplotách a podmínkách, ve kterých jsme jezdili, bylo opravdu obtížné jen tu trasu projet, ale natáčet u toho v profesionální kvalitě dvoukamerově pořad, to bylo mnohem náročnější, než si kdo z nás myslel.

Pro mnohé čtenáře to vypadá, že se tam celebrity jely projet a nepochopili, že to byla práce a že naše reportáže byly prakticky „zprávami z natáčení“ a finálním produktem bude televizní pořad (a možná dokument na DVD), ale ne online cestopis. Vše co jsme viděli – zajímavosti o životě Berberů, Arabů, nomádů, Touaregů – v horách, v poušti, ve městech i vesnicích – všechny naše příhody na cestě, veselé historky i dramatické momenty – to vše bude v tom pořadu vidět, tak jak se to stalo. Natáčelo se nepřetržitě – když jsme vstávali, vařili, opravovali, plánovali úpravy trasy nebo večer diskutovali, hádali se nebo se bavili s místními bubeníky – to všechno se neustále natáčelo a k tomu se natáčelo na několik mobilních kamer na motorkách a na ruční kamery, které měli někteří motorkáři k dispozici pro akční rozhovory v momentu, než přijel štáb s profesionály.

Ano, měli jsme tam doprovodná auta a techniku, ale pokud se takový rozsáhlý projekt dělá, bez spousty techniky a kameramanů se neobejdete a s jedním autem bylo dvoukamerové natáčení nemožné. Mohli jsme jet sami, nepotřebovali jsme asi ani žádné doprovodné auto nebo jsme si mohli pronajmout jen nějaké místní 4x4 na odložení kufrů a rolek při jízdě v poušti (což se běžně dělá), ale nebyli bychom schopní natočit tak kvalitní záběry v takovém rozsahu v tak krátké době. Měli jsme hodně našponované etapy i pro jízdu bez natáčení a pomalý postup přetížených doprovodných aut. Bylo by to hodně i kdybychom jeli jen samotné motorky. A nemluvím o čtyřkolce – pochybuji, že někdo absolvoval takovou trasu s normální pracovní čtyřkolkou, to chce opravdu už odhodlaného jezdce. Ale s natáčením, kdy se téměř každých 20 minut zastavuje a připravuje záběr, to bylo opravdu těžké. Kdo někdy zkoušel natáčet amatérský dokument z nějaké cesty, tak mi jistě dá zapravdu – je to pořád o tom, že musíte jet dopředu, najít si rychle místo, natočit kamarády, zabalit to a zase je dohánět. Když ostatní vaří – vy natáčíte atd. Pro toho člověka to po pár dnech už není zábava a při jízdě v poušti, kde se jede na doraz fyzických sil, je to opravdu náročné. Proto jsme šli cestou profesionálního štábu a na kvalitě by to mělo být vidět.

Protože jsme také z celé cesty fotili materiál (který budou chtít i naši partneři, kteří tým vybavovali) a i z pouště posílali sestřihy a reporty včetně fotek, byla to práce, která se dělala pozdě v noci nebo k ránu a někteří členové týmu většinu času spali jen třeba čtyři hodiny, protože pracovali do tří do rána a v sedm se vstávalo. Při obrovské únavě při jízdě v poušti (už jen ty teploty jsou vysilující), to byl pro ty lidi docela zápřah a je potřeba říct, že i v tomto ohledu se šlo, jak se motorkářsky říká – na doraz. Mimochodem – z cesty jsme přivezli více než 3000 fotek a několik terabytů digitálního videa.

Technika, kterou jsme použili, se celkem osvědčila. Používali jsme víceméně osvědčené věci a testovali pár novinek, které občas způsobily potíže. Největší slabinou byla komunikace – příště musíme přejít na kvalitnější vysílačky, které vydrží mechanicky zvýšené nároky a také přinesou zvýšení dosahu a kvality zvuku při jízdě na motorce než námi používané PMR. V autech jsme měli poloprofesionální PMR přístroje, které byly o několik řádů kvalitnější (a také dražší) než ty na motorkách a v tomhle ohledu jsme udělali chybu, protože pro natáčení je komunikace zásadní. Naopak maximálně se osvědčila komunikace digitálním interkomem mezi dvojicemi motorkářů – kvalita zvuku a spolehlivost byla proti vysílačkám absolutní.

Hodně jsme podcenili úpravy aut – mysleli jsme, že všechny těžké věci naložíme do jednoho auta a druhé poveze lehčí, ale objemnější věci a nebude potřeba dělat úpravy podvozku, jako na půjčeném vozidle od specializovaného úpravce (modrá Toyota byla v úpravě Dajbych pro 4x4 offroad). Chyba – přeložené auto v poušti a na kamení nebylo schopné jet rychleji než 30 km/h, kdežto motorky se hnaly téměř 3x rychleji a neustále musely čekat v nesnesitelném horku, před kterým nebylo kam se schovat. Také jsme neměli zkušenost s relativně novým typem cestovního endura BMW, které prostě při náročnějším využití vyžaduje mít určité náhradní díly v záloze (spojkové lamely, šrouby zadní rozety apod.). Vymýšlením oprav a následnými úpravami trasy a transportem už zcela nepojízdné motorky jsme ztratili hodně času. Naopak staré GS, starší Yamaha XT a pracovní čtyřkolka neměly potíže (až na zničený řemen variátoru čtyřkolky, což jsme ale vyřešili výměnou, protože Fanánek měl v záloze náhradní) a i zničené doplňky a výbavu se podařilo opravit za pomoci místních dílen.

O vlivu všudypřítomného prachu a písku na digitální techniku jsem již psal, takže tady jsme moc neriskovali a třeba po zkušenostech s dakarským vybavením jsme měli od kritických věcí alespoň jeden přístroj v kategorii „nezničitelné“ – tady vodotěsný vojenský notebook, kovový satelitní terminál na připojení k internetu v poušti, kovové držáky navigací apod. Krásný byl příklad telefonu, ze kterého se denně dělaly telefonáty do rádia Impulz – po několika dnech v poušti přestal fungovat flip a postupně písek telefon totálně zadřel, takže nešel ani vzít příchozí hovor. Tohle všechno už jsme mnohokrát prošli a víme, že do pouštních podmínek prostě musí být všechno vybavení odolné – nemá smysl spoléhat třeba na moto kompresor, který při mírném větru s všudypřítomným pískem přestane fungovat po 2 minutách a zadře se. Zadřený ostřící kroužek fotoaparátu není tragédie, ale pokud písek zničí něco, co je důležité pro dokončení cesty, je to zásadní. I tohle by ve filmu mělo být vidět a mělo by to být poučné pro ty, kteří se na nějaké opravdové adventure cesty chystají.

Nechtěli jsme nic aranžovat, ale z minulých cest jsme si zažili docela nepříjemné situace – různé technické nepříjemnosti, kterým se mohlo předejít. A jen taková věc, jako zničený zmíněný kompresor uprostřed pouště a absence bombiček CO₂, je docela problém. Pokud k tomu dojde voda a nemáte po ruce tablety nebo kapičky na desinfekci místní, je to zase zkušenost atd.

My jsme nic tak zásadního nemuseli řešit, ale vezli jsme tam hodně věcí, které by se hodit mohly, kdyby bylo potřeba. Naopak v momentě, kdy jsme potřebovali kalciovku, jsme ji měli v druhém autě.

Myslím, že nemá smysl moc víc vysvětlovat, proč jsme tu cestu dělali takhle a proč tam jeli právě ti lidé, kteří jeli a nemá vůbec cenu o tom diskutovat – pro některé diskutující to byl výlet celebrit na dovolenou a nikdo je nepřesvědčí, že to bylo jinak. Tak se třeba podívejte na ten pořad v televizi na podzim a změníte názor. Já si rozhodně změnil názor na ty tři kluky, kteří tam „za celebrity“ jeli – byli fajn kamarádi, pomáhali si a odvedli profesionální práci i když měli problémy. Jel bych s nimi kamkoliv kdykoliv znova a vím, že by mě nenechali ve štychu a to je na tomhle cestování to nejdůležitější. Byli jsme tým!

Tomáš Kocanda